Nejen fotbalové zápisky z cest vol.9
Nejsem na cestách, jsem doma a čekám. Na září. Až to celé zase vypukne. Teď je červen, divný to měsíc. Venku vedro k padnutí, rameno pořád bolí a NFL nikde. Ale co se dá dělat. Přežít se to musí.
Proč tedy píšu? Před pár dny jsem se dostal do takové malé slovní rozepře s jedním kolegou a jádrem sporu byly moje fotocesty za fotbalem a zejména můj „přístup“ k celé věci. Z toho přístupu prý vyplývá, že si ty akreditace nějakým záhadným způsobem platím, nezasloužím si je, všude se cpu a na focení NFL si dělám jméno. Pak taky, že neumím fotit, moje fotky jsou nedotažený, chybí jim postproces. A protože otázky typu, jak to celé probíhá, případně, kdo to celé platí a kolik toho prodám, padají či visí ve vzduchu neustále, něco k tomu napíšu.
Popořadě. Akreditace si neplatím. Ani kdybych chtěl, nejde to. Akreditaci na zápas NFL dostanou pouze fotografové, kteří dokáží přesvědčit oddělení fotbalové komunikace daného klubu, že média, která zastupují, jsou slavné ligy hodna. Ale neptejte se mě, jaká jsou pro to kritéria. Neznám je. Obecně vzato, akreditace jsou určené pro americké fotografy. Obvykle se na stadionu najdou dvě místnosti pro fotografy. V té první sedí, upravují a do světa posílají fotografie lidé z velkých agentur a fotobank typu Getty Images a také fotografové z velkých amerických médií. Mají většinou sezónní akreditace. V té druhé pak ten zbytek. Seděl jsem již v obou, lépe se cítím v těch druhých. Není tam totiž tak těsno.
Někde druhá místnost chybí. Třeba v Clevelandu nebo Indianapolis fotografů na ploše moc nenapočítáte a druhá místnost není potřeba. Freelance fotograf čili fotograf na volné noze nemá v NFL šanci. Musíte se s někým spojit, úplně ideální stav je samozřejmě situace, kdy pracujete pro velké americké noviny či web. Já to zkoušel s podporou ČAAF a pak také s podporou jedněch velkých českých novin. Asociace vyšla i nevyšla, noviny nevyšly. Někdy napíšete jeden mail, někdy deset, někdy musíte vyplnit online formulář a následně řešíte, jak do toho zatraceného formuláře vložíte fakt, že nebydlíte ani ve Wisconsinu ani v Alabamě, ale v ČR a někdy formulář není potřeba. Někdy akreditaci nedostanete, ani kdybyste se rozkrájeli, někdy ji dostanete na základě osobního mailu. Fakt, jestli jste členem KSN či AIPS (já jsem), nehraje roli.
Nevím, jestli si akreditace zasloužím, faktem je, že jsem se o jejich získání pokusil a vyšlo to. Jestli jsem v tom pokusu byl první či pátý, myšleno v ČR, to netuším. Na to, že to vyšlo a já jsem na trávnících NFL stanul jako první český fotograf jsem ale pyšný, stejně pyšný bych nicméně byl, kdybych byl pátý případně patnáctý. A je mi jedno, co si o tom, kdo myslí. Každopádně fotbal u nás je, a nějakou dobu asi i bude, sportem minoritním.
Nelze předpokládat, že se redakce českých médií do Ameriky pohrnou. Ještě dlouho to bude tak, že své občasné články o NFL budou čeští píšící novináři doplňovat fotkami z různých fotobank a redakce své fotografy vysílat za moře nebudou. A situace, kdy by se akreditace rozdávaly podle umu podle mne nenastane nikdy. Představa, že u sidelajny klečí Kelby, vedle něho Kozák, pak Kelby, Kozák, Kelby, Kozák, Kelby, Kozák, Kelby, Kozák, Kelby, Kozák, Kelby, Kozák a tamhle vzadu, tak tam je Vočadlo alias Chytka II., tak ta je naprosto nereálná a úsměvná. Stačí se o fotky z NFL trochu zajímat, použít internetové nástroje dnešní doby, abyste pochopili že tomu tak není. A není tomu tak na žádné sportovní akci. Zastoupení mistrů i dělníků svého řemesla bude všude zhruba stejné. Dělníci vítězí.
Bylo mi vyčítáno, že to není fér, když si mohu zaplatit hotel a letenku. Nebudu tu rozkrývat své majetkové poměry, protože do toho nikomu nic není, ale letenka se dá pořídit za zhruba 10 tisíc korun, pobyt v hostelu či Motelu 6 moc nestojí a v Subway se najíte za pár dolarů. Není to o tom, jestli máte plnou peněženku, je to o tom, jestli se vám do toho chce jít, máte nápad, jak to udělat a jste ochoten tomu mnohé obětovat. Musíte se umět domluvit, protože vlastní proces akreditace nemusí být zrovna jednoduchý a musíte umět ovládat svůj fotoaparát. A je jedno, jestli to berete jako službu českému sportovnímu fanouškovi, který díky vám uvidí fotky, které by nikdy neviděl anebo jako splnění svého fotografického snu. Nějaké fotografie se vám po návratu prodat podaří, na focení zápasů NFL ale nezbohatnete. Ani u nás, ani v USA.
Za sebe říkám, mé svědomí je čisté. Akreditace jsme s ČAAF zařizovali společně, fotografie ze všech zápasů, na kterých jsem byl, viděli desetitisíce lidí, ať už na facebooku fotbalové asociace, různých celostátních, ale i zájmových webech či v několika často mnohastránkových tištěných reportážích. Sportovní fanoušci si díky mě mohli v novinách přečíst o NFL jako takové, maličko jsem poodkryl zákulisí, četli o Drew Breesovi, Superbowlu, Raider Nation, Marshawnu Lynchovi anebo třeba o univerzitních šampionech z Clemsonu. Nemalou zásluhu na tom má Martin Hašek, novinář deníku Sport, který do toho se mnou šel a dodal text k mým fotkách. A já mu za to moc děkuju. Za faktem, že jednou zvolil formu rozhovoru, a stejně tak učinili i jinde, namátkou v Lidových novinách, časopise FotoVideo či Deníku, popřípadě v Českém rozhlase, nestojí potřeba masírování vlastního ega, je to jen forma předání informací z netradičního zážitku při focení pro nás netradičního sportu.
Nikdy jsem si nemyslel, že jsem mistr fotografického řemesla. Za ty považuji právě třeba Scotta Kelbyho, Martina Kozáka či Mariana Chytku, svou práci v NFL ale zvládnu a slibuju, že bude-li to v mých silách, na podzim dodám další fotky.
Postproces mě, přiznám se, moc nebaví, ale pokusím se zlepšit, aby dotčený kolega nemusel po nocích přemýšlet, proč já jo a on ne. A kdyby to náhodou nevyšlo, berte moje fotky jako vždycky, čili pokus o slušnou dokumentaci jednoho úžasného sportu. Chcete vidět fotky spíše artové příp. z hlediska postprocesu tzv. trendy? Mrkněte na stránky Scotta Kelbyho, zajděte na výstavu Martina Kozáka či Mariana Chytky. A na podzim si snad zajdete i na tu mojí.
