Nejen fotbalové zápisky z cest vol.6
Má jedenáctá cesta po amerických sportovních stadionech se pomalu chýlí ke konci. Sedím v autobuse, který mě snad v pořádku doveze do Indianapolis, kde strávím tři dny a hurá domů.
Naposledy jsem se ozval po dechberoucí premiéře Bakera Mayfielda a mířil za focením dvou zápasů do Atlanty. Nebudu je detailněji popisovat. Kdo chce a dosud nečetl, najde mé zážitky shrnuté na stránkách ČAAF, případně na mé facebookové stránce. Omezím se pouze na konstatování, že to bylo velký, zápas Saints s Falcons doslova epický, Drew byl naprosto bezchybný a já si to strašně užil. Dokonce i na moment, kdy mě Terron Armstead skoro zašlápl, budu vzpomínat rád.
Atlantu jsem moc nepoznal, nebyl čas. Z toho, co jsem viděl, mě ale moc nenadchla. Přišla mi dost špinavá a nejsem si úplně jistý, že se sem někdy vrátím. Jedině snad kvůli fotbalu. A možná kvůli žralokům velrybím, které chovají v místním akváriu. To jediné mě asi mrzí. Že jsem tyhle obří krasavce nemohl vidět. Nebo spíš je vidět nestihl.
Z Atlanty jsem se přesunul do Tampy, ubytoval se hned vedle Raymond James Stadium a po chvilce nejistoty, jestli zápas Bucs se Steelers nezhatí silná bouřka, se vydal na stadion.
Asi tušíte, komu jsem fandil. Yes, Steelers. A kluci z města ocele potěšili, sebrali diviznímu soupeři Saints důležité vítězství.
Pár postřehů. Stadion nic extra, sice vypadá cool, ale podle mě druhý nejhorší (po FedEx Field, kde hrají Redskins), co jsem zatím navštívil. Atmosféra vyjma posledních pěti či deseti minut nic moc. Fandili hlavně ti s těmi hrozivými žlutými ručníky v rukou. Ale taky se moc nepředřeli. A že jich tu bylo!
Poprvé se mi stalo (na jakémkoliv zápase NFL, NHL, MLB či NBA), že jsem na celém stadionu nenašel ani jedno “neeuropivo”. Sorry jako, ale pít Budweiser celej večer, není nic, po čem bych potají toužil. Je totiž jen o kapku lepší než jeho údajný český předchůdce, čili chuťový zážitek nic moc. Omluva všem z Budějovic.
Trochu vážně.
Nevím úplně, který hráč Bucs to byl, možná safety Johnson, ale při snaze o zachycení míče narazil do bariéry za endzónou. Skácel se a ležel. Docela dlouho. Vedle něj chvíli postával “fotograf” v růžových kraťasech a růžovém tričku. Nic proti růžový barvě, ale tenhle chlap by už nikdy na trávníky NFL vkročit neměl. Jsou věci, který se prostě nedělají a pokud nejste válečný fotograf, tyhle věci se fotit nemají. A dost mě zaujala jeho urputnost tu bolest a možná i vážné zranění vyfotit. Na fotbale, tom americkém, se mi mimo jiné líbí jedna věc. Když se hráč zraní a je jedno, jestli je z mužstva A nebo B, ostatní většinou pokleknou, řekněme, že to má symbolizovat modlitbu za to, ať to není nic vážného, případně, ať se brzy vrátí na hřiště. Pán v růžovém to viděl jinak, u mě ale propadl na celé čáře.
Další den jsem změnil hotel, přesunul se do centra a večer šel na Bolts. Hráli přípravný zápas s Panthers. A na ledě byla v dresu Cats zase 68! Jen to teda nebyl Džegr, ale nějakej Hoffman. Bere skoro 6 dolarů ročně, ale Jarda to teda není. Počítám, že v Sunrise to i letos bude v hledišti samá 68, ale Hoffmanovo jméno nad ní nenajdete. Tenhle Tallonův krok asi nikdy nepochopím. Mno. Zápas to byl vcelku slušný, hokejky se s tím nemažou ani v preseason. Co se mi teda ale vůbec nelíbilo, byla cena piva. Už jsem si zvykl, že za cca půl litru rezavého moku dáte na stadionech v USA 9-13 dolarů, záleží, kde jste. Ale abych za plechovku piva dal těch dolarů 21, tak to je možný asi jen v Tampě. Pokud hádáte, jestli dal, tak nedal. Koupil jsem si jinou za 16.
Po krátké zastávce na slunné Floridě jsem tři dny pobyl ve městě Titánů, Predátorů a hlavně country, v Nashvillu. První den a půl lilo jako z konve, a já se věnoval fotkám. Postproces nemám moc v lásce, ale bez něj to dnes nejde. Nebo jde, ale na výsledku to bude znát.
Počasí se nakonec umoudřilo a já strávil příjemné dva večery v několika klubech, kde pivo a whiskey teče proudem a kdysi tu možná hrál i jistý Cash. Jeden den jsem věnoval i prohlídce města, prohlédl si Nissan Stadium, Bridgestone Arénu a vlastně celý downtown. Vše podstatné se tu odehrává vlastně v jedné jediné ulici. Jmenuje se tak nějak typicky po americku. Broadway. Najdete tu jeden klub (nebo spíš bar) vedle druhého, v každém se celý den střídají různé kapely či sóloví zpěváci s kytarou. Kromě barů tu najdete ještě obchody s kovbojskými botami a klobouky. Na nic jiného tu v podstatě nenarazíte. Po celý den je na Broadway zatraceně rušno a atmosféra trochu připomíná večerní downtown v New Orleans. Ale jen připomíná. New Orleans je město mnohem hezčí a rozmanitější. Do Nashville se nicméně, budu-li mít tu možnost, vrátím velmi rád.
Jsem kousek od Louisville v Kentucky. Původně jsem tu měl možná fotit, možná sledovat místní Cardinals v zápase s Florida State University. Časově to však nakonec nešlo skloubit s dalším zážitkem či snem, a sice vidět jednou naživo J.J.Watta na hřišti, jak sackuje protivníkova quarterbacka. Snad se mi to povede.
