Nejen fotbalové zápisky z cest vol.5
Původně jsem myslel, že další zápisky budu psát v Tampě, řekněme že příští úterý, ale jsem toho plnej. A musí to ven.
Celá Amerika mluví o Clevelandu a o jejich novém quarterbackovi. Dokonce i u nás se o něm píše. A to už něco znamená.
Popořadě. Do Clevelandu jsem dorazil ve středu někdy odpoledne. Ubytoval se v downtownu, necelé 2 km od stadionu Browns. Jak to tak bývá, první večer se jako vždy nesl ve znamení únavy z letu a časového posunu. Čas byl jen tak na to koupit vodu a zajít na dvě piva a rychlou večeři. Což mě přivádí k malé radě. Pokud nejste zrovna sova, nekupujte si lístek na zápas konající se v den vašeho příletu. Já to udělal jednou, před lety, a zápas Detroitu Red Wings s Montrealem jsem téměř prospal.
Druhý den se, zase jako obvykle, člověk vzbudí ve tři ráno a neví, co si počít. Do šesti to vydržíte a pak na snídani a na prohlídku města. Downtown Clevelandu je malý, klidný a čistý. Ty největší atrakce zvládnete za dopoledne. Vyfotíte se před Rock n Roll Hall of Fame (dovnitř půjdu, až tam uvedou Depeche Mode), prohlédnete si pobřeží Erijského jezera, nějaké to muzeum, USS Cod, zajdete k First Energy Stadium, a je to.
Cestuju docela dost a mám rád lokální věci. Zejména jídlo a pivo. O státě Ohio a lokální kuchyni se toho ale moc napsat nedá. Musel jsem se spokojit s pizzou, poprvé v životě ochutnal corn dog a večer si dal cheesesteak. Věci rozhodně ne lokální. Navštívil jsem dva mikropivovary a jediné pivo, které stojí za ochutnání je podle mě Noble Beast Evil Motives IPA.
K fotbalu. Lístek jsem měl do třetí řady, koukal jsem na cca 45 yardovou lajnu, čili místo dost dobrý, dalo by se říct. Asi bylo plno, nějakých 67 tisíc diváků. Mně to tak aspoň připadalo, na net a statistiky jsem se nedíval. Atmosféra slušná, fandilo se, převleky a masky nicméně skoro žádné.
Diváci jsou tu asi zvyklí na ledacos. Na vítězství čekají zatraceně dlouho a člověk by řekl, že trpělivost jim chybět nebude. Včera tomu tak ale nebylo a na Taylora se začalo hromově bučet velmi brzy a skandování Baker, Mayfield či Baker Mayfield mluvilo za vše. Stál jsem mezi, na první pohled, distingovanými padesátníky (no, zapadl jsem…), a přesto jsem po první čtvrtině slyšel pouze “same sh.t” a “Taylor sucks”. Frustrace by se dala krájet.
Ne každý zápas, který jsem viděl naživo se povedl. A tenhle by do této kategorie jednoznačně patřil. Jenže na hřiště přišel dvě minuty před poločasem lidmi vyvolávaný Baker a začaly se dít věci. Ti samí lidé byli najednou samý úsměv a s ohromným křikem kvitovali každý zkompletovaný pas.
Mayfield zbytek zápasu ovládl. Byl přesný, rychlý, zvládal tempo offense, stejně tak ukrajovat čas, když to bylo potřeba, vyhýbat se pass rusherům i zůstat v kapse s vědomím, že to schytá. Líbil se mi. A asi nejsem sám.
Asi nikdy nezapomenu na ty stovky šťastných lidí kolem mě, když to celé skončilo. A je mi tak trochu líto, že jsem nemohl být na hřišti.
Když jsem tuhle cestu plánoval a představoval si souboj Mayfield vs Darnold, lidi si asi klepali na čelo. Ani jeden hrát nebude, slyšel jsem. Hráli nakonec oba a bylo to epický. Možnost zvěčnit tenhle ve finále krásný zápas dostalo tak 8, slovy osm, fotografů. Proč tak málo netuším a myslím, že to je velká škoda. Pro všechny. Pro Browns, pro jejich fanoušky v celém Ohiu, a nakonec i pro fanoušky fotbalu u nás doma.
Letím do Atlanty. Zítra Georgia Tech vs Clemson a v neděli Falcons vs Saints. Snad něco vyfotím. Držte mi palce. Děkuju.
